110603_Sedmdesátka
Tak a je to za námi ... Letos jsme si dali za cíl ujít 70 km. Je to méně než sto, ale dostatečně motivující cíl. Sešli jsme se s bráchou na nádraží v Plzni a vyrazili posledním nočním rychlíkem do Mariánských Lázní. Po pár fotkách nás již vyháněli, protože zamykali nádraží, a tak vzhůru na to. Prošli jsme Mariánkami a vystoupali do prvního stoupání. První obtíž přišla před Boněnovem, kdy se nám uprostřed louky ztratila cesta. Z nouze nás vytáhla navigace a intuice, takže jsme pokračovali dle stanovené trasy. Další problém nastal u Hadovky za Domaslaví, kdy byla turistická cesta neschůdná a my se brodili po kolena ve vysoké mokré trávě a totálně si promočili nohy. U Balcarova mlýna jsme zavžovali provést první korekci a odchýlit se směr Lomy. Nakonec jsme však pokračovali dále dle stanovené trasy. Cesta se však znovu ztrácela, a tak jsme se dali na ústup od Hadovky zpátky do Kokašic a dále po silnici. K Hadovce jsme se ještě jednou vrátili u Gutštejna, kde jsme s povděkem poseděli při pivku u stánku. Most přes Hadovku již nebyl a tak jsme ji přebrodili. Pak jsme Hadovku definitivně opustili a vystoupali do Šipinu a pokračovali kilometry po silnici do Pernarce. A to už bylo teplo jako v peci. Měli jsme naději, že tam najdeme hospodu s jídlem a pivkem. Našli jsme však jen otevřený obchod, a tak jsme si koupili pivo v láhvi a začali před úřadem mazat nohy. Jaké překvapení, když uprostřed této činosti přijela kolona aut se svatbou. A tak díky tomu mohl mít Zbyněk fotku s nevěstou a mazáním bolavých nohou. A znovu dlouhé kilometry do Lipna, alespoň už mimo silnici, odkud by to už mělo být jen z kopce k přehradě, ale ouha. Místo toho ta byla dlouhá cesta poměrně náročným terénem, kde se mi již silně rozbolela pravá kyčel, navíc začala docházet voda. Skončilo to mým kolapsem v jednom údolí a desetiminutovým hlubokým spánkem nebo bezvědomím? Pak se alespoň trochu síly občerstvily a s vidinou relaxu u zříceniny Buben jsme vyrazili dál. Posledním hřebíčkem do rakve však byl chybějící most přes Mži. Tímpádem jsme byli odsouzeni jít po druhém břehu nejistou cestou daleko od případné podpory vlaku a navíc bez občerstvení a bez vody až do Kozolup, což představovalo další cca. 3 hodiny chůze. A to už bylo nejen na mou stále více bolavou kyčel, kdy už nestačilo ani utlumení Ibalginem, ale také na mou psychiku příliš. Vystoupali jsme pryč od Mže do Újezdu a přivolali Péťu Stolze, přítele na telefonu, který pro nás dojel a dovezl k autu na Skvrňany. Do cíle nám chybělo žel ještě 10 km, a tak si můžeme na konto připsat 60 km, na druhou stranu zůstavá sedmdesátka výzvou na příště. Možná jsme blázni, ale hluboké zážitky a super čas strávený spolu zůstává ...
Pozn.: logování trasy: http://www.cykloserver.cz/f/2f47053204/